V Šentilj je kemp pro uprchlíky rozdělený na horní – kapacita 3000 lidí a dolní – kapacita 1000 lidí. Spaní je zajištěno ve vytápěných stanech na vojenských lehátkách.

Lidé sem přijíždějí speciálně vypravovanými vlaky či autobusy, které je převáží přes celé Slovinsko. Zde se mají možnost najíst, vyspat, ošatit, v případě potřeby navštívit doktora. Nejčastější choroby jsou angíny, odřeniny z mokrých bot, ale nic vážného. Pěšky přejdou hranice a dalšími autobusy jsou opět přepraveni na hranice Rakouska s Německem. Každý je zde registrován podpisem.

Kromě Charity, která je složená převážně z dobrovolníků, zde působí také Červený kříž, dále Filantropie, UNHCR a slovinská armáda.

Lidé do kempu přijíždí v každou denní i noční dobu. Během 24 hodin jim musí být na území Slovinska poskytnutu jedno teplé a jedno studené jídlo, podle aktuální potřeby jim je tedy v Šentilj vydávána strava.

Složení uprchlíků je pestré, od malých dětí až po staré a nemocné lidi.  Stejně tak povahy a chování lidí jsou různé. Ve většině případů z lidí vyzařuje vděčnost a pokora.

Odjezdy z kempu jsou často dost hektické. Lidé nemají ani možnost dojíst jídlo, všichni chtějí stihnout nejbližší možný odjezd. V kempu zůstávají pouze lidé, kteří mají někoho blízkého v nemocnici. Někteří ani netuší, kde vlastně jsou a kdy z kempu odjedou, většina směřuje do Německa.

Někteří jsou na cestě několik dní, někteří již několik týdnů. Většina uprchlíků se domluví anglicky, s ostatními zajišťují komunikaci dva překladatelé od UNHCR.

Setkali jsme se například s lidmi z Libanonu, Maroka, Afghánistánu, s jinými jsme neměli možnost komunikovat.  Složení je opravdu pestré. K delšímu rozhovoru jsme měli prostor až poslední den. Mladý muž z Libanonu utíká se ženou a dvěma malými děti, na cestě je již 15 dní. V Řecku mu pomohla policistka na lepší loď, v Turecku se k nim nechovali dobře, hlavně k dětem, tak pokračují dál. V Německu mají přátelé, kteří jim slíbili pomoc. Na své cestě se měli možnost jednou umýt. Za pomoc ve Slovinsku jsou velmi vděční. Libanon považuje za nejkrásnější zemi pro život, má zde dům a dva psy, jakmile to bude možné, chce se vrátit, nyní to ale nejde. Vyhrožovali mu, že ublíží dětem, zavřeli ho do vězení a vzali pas, neví, kdy kde spadne bomba… Byl svědkem, kdy voják ubližoval asi čtyřletému chlapci, nemohl nic udělat, zabili by ho… Cesta sem ho stála už několik tisíc dolarů. Peněz měl prý dost, už ale docházejí. Jen za možnost, se svěřit, byl vděčný, tady má prý každý dost svých problémů, nemá komu se svěřit.