prakticky od dubna tohoto roku bylo zřejmé, že situace v Jiřetíně pod Jedlovou neunikne mediální pozornosti, čemuž napovídala vyjádření jedné ze stran „střetu“. Protože jsem předpokládal, že konfliktní charakter tématu bude atraktivní především pro bulvární média, byl jsem potěšen, že se zpracování ujalo veřejnoprávní médium.

Způsob, jakým jste příběh prezentovali, jistě nepostrádá nutné atributy skandálu – konflikt, emoce, dobrou a zlou stranu, expresivní výrazy v upoutávkách, zkrátka vše, na čem má být založena kvalitní veřejnoprávní reportáž.

Přes opakované zhlédnutí se mi úplně nepodařilo pochopit, jaké bylo vlastně sdělení reportáže „Poprask v azylovém domě“ – těšil jsem se na grandiózní odhalení církevních čistek avizované v upoutávkách a na odbornou a pečlivou analýzu toho,  zda změny v Azylovém domě jsou ku prospěchu obyvatelům. Z výsledku jsem po pravdě trochu rozpačitý, protože reportáž je především věnována osobě ředitelky Diecézní charity.

V každém případě musím ocenit způsob, jakým ve Vašem dokumentu pracujete s pocity. Jako veřejnoprávní médium a jako redakce investigativního zaměření se Vám zdatně daří pronikat do oblastí, které dosud byly plně hájemstvím komerčních televizí. Logickým krokem dalšího rozvoje tímto směrem by mohlo být snad již jen angažmá Ládi Hrušky.

Skvělý je rovněž způsob, jímž na straně jedné vytváříte dojem nezaujatého pozorovatele, který pouze zprostředkovává výpovědi aktérů, ale na straně druhé nenecháváte jemnými náznaky diváka na pochybách o tom, kde hledat „pravdu“. Dokonale byla tato technika zvládnuta v úvodním slovu reportéra, kdy hovoří o tom, že „paní ředitelka se rozhodla inovovat“ – nezbývá mi, než hluboce smeknout před dokonalým nalezením intonační úrovně, v níž věcný význam slova „inovace“ přechází v ironizování. 

Jako skromné doplnění skutečností naznačovaných v reportáži si Vám dovoluji nabídnout následující fakta, která jsem schopen kdykoliv doložit:

Jaká je moc ředitele Diecézní charity Litoměřice?

- ředitel Diecézní charity je jmenován a odvoláván biskupem, druhým statutárním zástupcem organizace je prezident Diecézní charity, kontrolním orgánem je Rada Diecézní charity, jejímiž členy jsou i ředitelé Oblastních a Farních charit

- ředitel Diecézní charity nemá pravomoc odvolávat ředitele Oblastních a Farních charit

- výkon pravomoci ředitele Diecézní charity je pochopitelně vymezen právními předpisy České republiky (především Zákoník práce), Kodexem kanonického práva a rozhodnutími, pokyny a nařízeními zřizovatele

Jak je to s čistkami v Charitách litoměřické diecéze?

- za dobu dvaadvacetileté existence Diecézní charity Litoměřice došlo pouze ke dvěma případům odvolání ředitele Farní charity, každý z těchto případů byl řádně a přesvědčivě zdůvodněn

Jak je to se změnou vedení Azylového domu ze dne na den?

- Diecézní charita Litoměřice má v Jiřetíně pod Jedlovou registrovány dvě sociální služby. Vedoucími obou služeb byla paní kolegyně Hana Venturová. Z organizačních důvodů, jejichž popis by přesáhl rámec tohoto sdělení (nicméně na níže uvedeném kontaktu je mohu vysvětlit) byla k 1.7.2014 zřízena pozice vedoucího střediska. Paní Venturové jsem nabídl setrvání na pozici vedoucí Domova, nicméně tato nabídka nebyla přijata a paní Venturová se rozhodla ukončit pracovní poměr, což nezbývá než respektovat. Žádnému z pracovníků Diecézní charity Litoměřice v Jiřetíně pod Jedlovou nebyl skončen pracovní poměr výpovědí danou zaměstnavatelem, nikdo nebyl ze své pozice odvolán.

Jak je to s „inovacemi“?

- v březnu 2014 byla paní vedoucí předána hodnotící zpráva, která konstatovala jasná doporučení, jaká opatření přijmout, aby služba Azylového domu odpovídala požadavkům Zákona o sociálních službách. Doporučení směřovala k posílení sociální práce, tak aby byla vykonávána de facto sociálními pracovníky s formalizovaným vzděláním, k redukci příbuzenské provázanosti pracovního týmu, k hledání vhodnější formy poskytování sociální služby, která by lépe odpovídala potřebám klientek (např. chráněné bydlení) apod.

- další z „inovací“ byly jasné, srozumitelné a jednoznačné písemné pokyny provozního charakteru – způsob, jak mají být rozvrhovány služby tak, aby byly v souladu se Zákoníkem práce, způsob, jak mají být pro donory a poskytovatele dotací vykazovány sociální služby, způsob, jak má být vykazováno používání služebního vozidla aj.

K reportáži mě ještě napadá několik subjektivních poznámek. Celá reportáž byla vystavena především na výpovědích čtyř aktérů. Jejich výběr přitom určuje celkové vyznění příběhu, a pokud byste jako reportéři oslovili i jiné pracovníky – v diecézi jich pracuje okolo šesti set, mohlo by být vaše vyprávění zcela odlišné. Pro alternativní interpretaci oproti té, která je vámi podprahově nabízena, je dle mého důležité porozumět motivacím těchto účinkujících:

Vousatý muž, který „měl, jako jeden z mála odvahu veřejně vystoupit“ nikdy nebyl pracovníkem Diecézní charity, ale dodavatelem IT, kterému ředitelka Diecézní charity odmítla proplatit vystavenou fakturu, protože nebylo zřejmé, za jaké služby byla účtována.

Tajemná blondýna u vinárenského stolku je nechvalně známá ředitelka Farní charity, odvolána ze své pozice. Stalo se tak po opakovaných stížnostech starosty města Litoměřice na způsob jakým provozovala sociální služby v objektech města.

A nakonec paní kolegyně Venturová – její vystoupení v pořadu by bez nadsázky zastínilo mnohá herecká esa. Přesně načasované dramatické pauzy, pomalý a rozvážný tok řeči, pohled skrývající tichou výčitku..... Je mi jasné, že proti tomuto výkonu jsou jakákoliv fakta bezvýznamná.

Vážení Reportéři ČT, omlouvám se za veskrze ironický tón mého textu, ale jde spíše o projev bezmoci v situaci, kdy proti frontálnímu útoku emocí stojíme pouze se suchými fakty, dokumenty a nudnými předpisy. I taková je ale naše práce. Skutečné téma, které je podle mne v příběhu skryto, je, jak skloubit naší vůli, ochotu a potřebu pomáhat ostatním s tím, že toto pomáhání se děje v nějakém rámci, který určuje společnost, v níž žijeme, donoři, kteří nám svěřují prostředky a daňoví poplatníci, díky nimž můžeme služby poskytovat. A tento rámec vedle nezbytnosti cítit ke klientům zdravou a dospělou lidskou lásku nás současně nutí být i tak trochu úředníky. Skutečným tématem potom je určování oné křehké rovnováhy mezi těmito póly.

Všechny bych rád ujistil, že vše co se děje bude v posledku k dobru našich klientek a věřím, že za půl roku přijmete pozvání do Domova, abyste o vývoji dále informovali.

Téma má mnoho odborných detailů a proto každému, kdo stojí o slušnou, a věcnou diskusi nabízím, aby mě kontaktoval na adrese migrace@dchltm.cz.

A teď běžím zaplatit koncesionářské poplatky, aby naše postmoderní mediální prostředí nezašlo na úbytě :).

S přátelským pozdravem,

Roman Striženec

zástupce ředitelky, Diecézní charity Litoměřice